Kniha poviedok začínajúceho autora.

Soubor dvaceti povídek olomouckého prozaika (doposud byla jeho tvorba zaměřena na jiné lit. žánry - je např. autorem monografie o R Vanovi). Knihu graficky upravil Petr Šmalec a je doplněna ilustracemi Markéty Šimkové.Součástí publikace je CD, na kterém je namluveno 5 povídek - čtou známí pražští herci , např. Michal Dlouhý aj.

„Vše, co o novodobé historii víme a předkládáme k uvěření našim potomků, je jen vrcholem ledovce. To vespod se odkrývá jen nesnadno a po zlomcích,“ tvrdil již před lety americký historik William L. Shirer, a i dnes je třeba mu dát za pravdu.

Stárnutí a stáří je dvojího druhu. Mysli a těla.

Nový román Ondřeje Štindla nazvaný Tolik popela nabízí v hojné míře to, co známe už z autorových předchozích tří próz – řečeno s českými literárními recenzenty, „Štindl je výborný vypravěč s nezaměnitelným stylem“ (Reflex), vyznačujícím se „nezvyklou bohatostí i obrazností jazyka“ (Deník N), jehož příběhy jsou vždy vystavěny „s vnitřní logikou, a přitom s překvapivými zvraty, s kompoziční čistotou

Dvě kratší prózy. První je lehce humorným ohlasem na prodělanou operaci srdce autorky a druhá splétá specifické problémy nekonvenčních seniorů v dramatickou zápletku.

S tvorbou Josefa Holcmana jsem se poprvé seznámil asi před třiceti lety. Už tenkrát mi došlo – to není jen spisovatel, to je živel.

Jak čeští povídkáři prozaicky zhodnocují stav nouze? Jak se karanténa, izolace a nečekaná absolutní proměna životů lidí zrcadlí v jejich tvorbě?

Souborné vydání dvou velmi úspěšných pohádkových titulů Tatínek není k zahození a Tatínek 002 v jedné publikaci od známého autora Arnošta Goldflama. Originální pohádky pro malé i velké.

Po dvou povídkových a dvou básnických sbírkách přichází mladý pražský autor se zbrusu novou prózou na rozhraní moderní pohádky s psychedelickými prvky a dystopické novely.Vypravěč příběhu, jenž si říká Lobotomík, chlapec s hlubokou jizvou na hlavě po prodělané operaci mozku, přebývá v podivném zařízení zvaném Nemříž. Mezi ještě podivnějším osazenstvem ústavu má dva blízké přátele: dívku Darju s poruchou

Co všechno nevíme o svých nejbližších?Bohdana je uzavřená dívka žijící jen s mrzoutským otcem a dobrosrdečnou, leč poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě a tajemství, které jí nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v léčebně oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce

Lehce humorný příběh jedné současné vesnice. Hranice rozorané mezi poli i lidmi.

Kdo je lepší – Elán, nebo Jasná páka? Čemu víc obětovat – individuální svobodě, nebo domku v satelitu?

Petrolejové lampy jsou psychologickým dramatem nepoddajné ženy zasazeným do kroniky lidských osudů v přelomové době, jejíž události daleko přesahují rozměry maloměsta, v němž se román odehrává. Příběhu vévodí mistrně vystižené, nejednoznačné, vnitřně rozporné, a proto opravdově živé postavy, jejichž charakter se vyhraňuje v krajních situacích, před nimiž není úniku.

V souboru deníkových záznamů A zavaž si tkaničky se Roman Szpuk obrací k šumavské krajině a přírodě, pozoruje dění v okolí a zachycuje drobné každodenní příběhy. Podobně jako ve své předchozí knize Chraplavé chorály (Stehlík, 2013), která byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého, i zde naplno odkrývá nevšední niterný pohled na svět.

Jak jsem potkal ryby Ota Pavel vědomě navázal na úspěšnou sbírku Smrt krásných srnců. Opustil definitivně svět sportovců a sportu a vrátil se opět do krajin svého dětství a mládí na Buštěhrad, na Berounku, k řekám, potokům a mořím... Hrdiny jeho povídek jsou opět členové rodiny v čele s \"povedeným tatínkem\", bratry Jirkou a Hugem, ale prim tu hraje příroda, ryby především ... A hlavně pokora a úcta

Zlodějky vody jsou humorné i nostalgické příběhy studentek, které se náhodně sešly na vysokoškolské koleji. Společný život jim přináší řadu trampot i veselých zážitků, rodí se nová přátelství a lásky.

V rozhovoru se svým vnukem Štěpánem a snachou Janou vykresluje český prozaik (* 1929) celý svůj život. Kliment je mistrem krajinokresby, dokáže evokovat dávno zmizelé dětství na Turnovsku a Liberecku, svého ruského tatínka, maminku, sestru.

V knize se rozmlouvají spisovatelka a lékař a vzájemně konfrontují své vzpomínky na mládí. Prožívali je vpředválečné a válečné době.. Ona se spoléhá na své deníky začínající naivními poznámkami terciánky, která se posléze stává žačkou rodinné školy.

„Je to malé hnízdečko ta Žítková, vlastně jsou to jen kopanice, ale široko daleko známé. Vždyť zde bydlejí — jako kdysi v Boršicích — „bohyně“, jež nejen umějí „léčit“, nýbrž i vynajíti ukradené, začarované a nevyzpytatelné věci; dovedou vyrovnávati spory a sváry, po případě je ale též dovedou způsobiti a rozdmýchati; dovedou vypomáhat milencům neb zamilovaným ve všech jejich tužbách, ale dovedou je