Stratené ilúzie sú považované za najslávnejší Balzacov román a strata ilúzií za najtypickejšiu tému francúzskej literatúry 19. storočia. V niečom je toto dielo nebezpečne živé aj dnes.

Co se stane, jestliže se setkají dvě tak rozdílné osobnosti jako rakouský expresivní malíř Oskar Kokoschka a patrně nejznámější anglická autorka detektivních románů Agatha Christie? O čem si mohou tito dva výluční jedinci vyprávět, když už spolu musejí strávit společný čas, než vznikne jeden obraz?

Nekropole je jedna z nepřekládanějších knih slovinského prozaika a esejisty Borise Pahora z italského Terstu. Podává v úplnosti obraz života (neživota, smrti) v lágru.

Osamělá starší žena adoptuje dívku z dětského domova, které říkají Lastočka, tedy Vlaštovka. Ta pak objevuje mnohonárodnostní Kišinev, kde vyrůstá mezi ruskou, moldavskou, ukrajinskou a židovskou kulturou.

Uličky pamäti. Uličky vo favele.

Dánská čítanka představuje jedenáct soudobých autorů Dánského království, k němuž kromě samotného Dánska patří také Faerské ostrovy a Grónsko. Několik z nich se už dočkalo českého vydání, třeba Naja Marie Aidtová nebo Gróňanka Niviaq Korneliussenová – od ní vás čeká ukázka z románu Údolí květin, za nějž v roce 2020 obdržela Cenu Severské rady.

Příběh, v němž v kritickém okamžiku sehraje úlohu Beethovenova Kreutzerova sonáta, je pojat jako děsivá analýza lásky a manželství, jako tragický rozvrat mezi dvěma lidmi, kteří se kdysi hluboce milovali. Tolstého „sexuální novela“, jak bychom ji mohli nazvat, je dodnes dílo vyhledávané a čtenářsky přitažlivé.

Každá rodina má svá tajemství, mnohdy tíživá, a dobrat se pravdy je často složité. Zvláště když má být objasněna smrt rodinného příslušníka.

Orientální příběh, jehož hrdinové královna ze Sáby a králŠalamoun jsou známi především z biblického podání, se značnou volností zpracovává zážitky dvou autorových cest do Vídně na Přední východ.

V románe Prirodzené svetlo sa spisovateľ Pál Závada opäť vracia k svojim maďarsko-slovenským koreňom do Slovenského Komlóša v Békéšskej župe. Postavami v jeho rozprávaní sú obyčajní ľudia, muži a ženy, Maďari, maďarskí Slováci aj Židia, autor rozvíja ich osudy pred druhou svetovou vojnou, počas vojny a v povojnových rokoch.

Roky je román Virginie Woolfové z roku 1937, poslední, který vydala za svého života. Sleduje historii rodiny Pargiterů od 80. let 19. století do poloviny 30. let století minulého.

Vypravěč románu je obyčejný Francouz: Paul Blick vyrůstal jakoby ve stínu svého zemřelého bratra, po bouřlivácké éře 60. let se dobře oženil a usadil, začal pracovat jako novinář. Teď má na krku padesátku a jako kdekdo polyká prášky na uklidnění.

Paul je ne právě obyčejným členem ne právě obvyklé rodiny – rodiny legrační a něžné, rodiny mile rozklížené, sestávající z něho a dvou excentrických matek – a ta biologická opravdu nemá ráda heterosexuály. Otce Paul nikdy nepoznal.

Mastičkárovi Antonovi Kosibovi sa vrátila pamäť. Z tuláka bez domova sa znova stal úspešný chirurg Rafael Wilczur, ktorého s ováciami vítali aj v najvyšších lekárskych kruhoch.

Udalosti v Tóruho živote naberú rýchly spád. Mei Kasaharová mu napíše list z neznámeho miesta, v ktorom ho dôrazne upozorňuje na článok v istom bulvárnom denníku, kde sa píše o tajomnom majiteľovi domu na opustenej parcele poznačenej ľudským nešťastím.

Za koho sa vydať a kedy? Tieto dve otázky definujú život každej ženy, riadia ho, až kým nie sú zodpovedané.

Ve své nové knize věhlasný francouzský romanopisec, jehož romány si podmaňují srdce čtenářů na celém světě, líčí neuvěřitelný, fantaskní, hravý, ale především lidsky hluboký příběh matky, která se z lásky naučila létat – příběh, který nás učí, že nic, absolutně nic, není nemožné. Láskou, vtipem a nespoutanou fantazií překypující román vypráví o jedné neobyčejné mladé dámě jménem Providencie Nebeská,

Když jednoho dne osloví chlapák Lewis své tři kamarády, aby s ním na kánoích sjeli divokou řeku, zpohodlnělým měšťákům se do mokrého dobrodružství příliš nechce. Nakonec však všichni souhlasí a vyrážejí do divočiny.

400 rokov staré pojednanie o Araboch a o milovaní. Kniha sa dá zaradiť medzi erotickú literatúru, má však osobitý charakter, ktorý ju odlišuje od väčšiny tohto žánru v európskom poňatí.

Kniha částečně navazuje na předchozí autobiografii Při loupání cibule. Je stylizována jako kritické vzpomínání osmi vypravěčových dospělých dětí (pocházejících od čtyř matek) na ne vždy lehké dětství s otcem – slavným spisovatelem, pro nějž bylo dílo vždy důležitější než rodina.